Vše jednou začíná i končí. Věta tak kýčovitě klišovitá, že by snad i gybonovinské státní médium po jejím užití uvažovalo nad rekreačním sebeexilem na Sibiři. Zvláště vlastizrádnou povahu nabyde při pomyšlení, že 1. června oslavil slovutný pseudorétor Ivo Martin své poslední narozeniny na našem ústavu. Konečně se tak dočká vysněné penze, na kterou mu přirozené právo posledních 65 let upíral vykořisťovatelský volný trh práce. Než nás však náš oblíbený filozoufalec nadobro opustí, věnujme chvilku nostalgickému zavzpomínání na všechny ty krásné chvíle, které jsme s ním museli zcela dobrovolně vytrpět.
Jakožto přední představitel hegeliánsko-marxistické alienace, tedy odcizení mezi soudružstvem, se zasloužil o významné prohloubení této doktríny o postmoderní rozměr – vzájemné lidové odcizení spojil s patogenním nadužíváním modlitebních krabiček, které sám označil za „zhoubu lidské existence” či co… Tento revoluční a až sakrálně se profilující pohled na rozpad člověčenství v hodinách pravidelně vyúsťoval v třídní boj. Každý soudruh Iva pamatující jistě se na tyto situace dobře pamatuje. Kdykoliv jen koutkem zornice zavadil o zapnutou obrazovku mobilního zařízení, ihned se přihnal Ivo Martin se svou paží ráže 10 centimetrů. Méně šťastlivé pouze rázně poučil vášnivým záhryzem do své ruky, vybranou sortu počestoval etymologicky vytříbenou přezdívkou.
Od obrazných pojmenování indoktrinovaných studentů se oslím můstkem přeosleme k jeho legendárnímu způsobu vyjadřování. Propaganda Iva Martina neznala umírněnost a držela se naprostého zvukového extrémismu. Buď nešlo Iva postřehnout ani s megafonem u úst, nebo jeho zpěvy, nářky a pěstní údery zaznamenal i seismograf v oblasti Ohnivého kruhu. Expresivně neimpresivní způsob komunikace tohoto životčicha je založen na paradoxně geniálním učebním podkladu. Na dopaminu závislé studentstvo, které bez závodního důmscrollingu nevydrží vnímat cizí podnět déle než vteřinu, se ani nemusí v hodinách namáhat. Jakákoliv produktivní činnost pro ně totiž apriorně postrádá existenční smysl. Naproti tomu studenty, kteří dychtí po opsání cizího pohledu na svět, tímto způsobem vychovává k prvotřídnímu odposlouchávání a špiónství. Lidi Ivem takto vychované naše lidová republika bezpochyby potřebuje (úředně nastokrát ověřeno Mgr. Koutem a jeho ranty o prezidentově minulosti).
Boženogymnazielní dvojbudoví je pro takovéhoto velikána svízelně klaustrofobické prostředí. Je až dušitřískající vídat ho každodenně v agónii způsobené neutuchajícími prosincovými vedry i koncentrací více než jediné osoby na jednu námořní míli. Ač je schopen tolerovat souexistenci s několika vybranými individualitami, jeho pravými přáteli jsou jeho bicykl, propůjčená sekretariátská karta na neomezený tisk, sporadicky fungující kopírka (se kterou má, podle nedávných neověřitelných výtisků jeho rtu a obličeje, milostný vztah), hradecké plavecké centrum a pochopitelně jeho knihovna.
O Ivově automobilistickém bytí existuje řada fám a pověr. Jakožto pracoviště s precizní redakční prací založené na faktické přesnosti a pravdomluvnosti nám nepřísluší tyto větrem šířené žvásty potvrzovat či vyvracet. Od toho tu jsou koneckonců Kosmas a soudruh Jirásko. Nevyvratitelným faktem však zůstává géniova balistická cyklistická mobilita. Je to až erotický zážitek každodenně pozorovat, jak přední kolo pana převychovatele přetíná podélnou čáru souvislou na vozovce Pospíšilovy třídy. Podobně otevřeně dává též na odiv svou vášeň k rockové hudbě. Když se mu podaří ubouchat klávesnici k videozáznamu jeho oblíbeného hudebního vystoupení, ihned propadne do stavu hluboké extáze, z níž ho dokáže vystrnadit pouze zvuk nepřeskočitelné reklamy. Zatracený kapitalismus!
S těžkým srdcem budeme se loučit s kantorem vzhledově Marxe tolik připomínajícího. Přestože jsme si vědomi, že si vzhledem jeho odporu vůči technologiím přesahující věk páry jen obtížně přečte byť jediný z našich výtvorů, mu jménem celé redakce přejeme brzké vyzenování pod tíhou metráků kvalitního čtiva. Nechť nevejde v zapomnění tento velikán!
V nás hluboce zakořeněné rovnostářství a cit pro spravedlnost nám neodpustí jistou připomínku pro celé studentstvo. Tento rok ukončí svou převýchovnou kariéru nejen soudruh Martin, ale hned celá řada školních kazatelů. Též oni by zasloužili patřičné rozlučkové gesto. Nenařizujeme plošné brežněvovské polibky každému odcházivšímu, nýbrž skromnou poklonu či salutaci na důkaz našeho úžasu, že i my budeme zanedlouho takto pracovně vyždímáni.
