Těsto nebo věznice?

Město nebo vesnice?

Těsto nebo věznice?

Žiju od narození v bytě. Dům u rušné silnice a frekventované křižovatky. Pět pater a stísněný výtah. V letních dnech, s otevřeným oknem, probuzený s prvními autobusy, zastavujícími pod okny a zvuky rachotících motorů, které avizují, že se blíží pátá ranní. Do bytu je nutné vynést i veškeré nákupy, což ještě jde. Jako čtyřčlenná rodina se o tašky a krabice spravedlivě dělíme. Horší je to ve chvíli, když se vrátíme z nějakého pobytu. Ani vánoční stromeček pak není tak ověšený, jako mužská část naší rodiny. Jen když se dá zaparkovat poblíž vchodu. Taková možnost se v určitou denní dobu naskytne jen šťastnějším řidičům. Při pohledu z okna během dne je cítit čilý ruch a musím dodat, že i závan spalovacích motorů. Hemží se to tu jako v mraveništi.

Hniju od narození v ghettě. Dům u krušné silnice frekventované feťáky. Pět stříkaček a ležící bezďák. V letních dnech, s otevřeným oknem, probuzený chrápáním mýho fotra převalujícího se v posteli a zvuky hádky novomanželů, které avizují, že se blíží pátá ranní. Do bytu je nutné vynést i veškeré staré příbuzné, což ještě jde. Jako čtyřčlenná rodina se o babky a dědouše spravedlivě dělíme. Horší je to ve chvíli, když se vrátíme s pradědkem z důchoďáku. Ani vánoční stromeček pak není tak oběšený jako mužská část naší spodiny. Jen když se dá nechat dědka poblíž vchodu. Taková možnost se v určitou denní dobu naskytne jen šťastnějším příbuzným. Při pohledu z okna během dne je cítit nesnesitelný smrad a musím dodat, že i závan hniloby. Je tu mrtvo jako v Pripjati.

Vyhovuje mi pohodlí, který mi poskytuje blízkost školy a život našeho krajského města. Je to výrazně praktické. Jdu-li cokoliv shánět, můžu si odpoledne po škole objet několik obchodních center, cestou se stavit v knihovně a večer před spaním jít do městských lázní. Jiný stav je o prázdninách. V tu chvíli mi výhody bydlení ve městě vůbec nepřipadají přitažlivé a těším se na tři týdny strávené v zapadlé vesničce na Českomoravské vysočině. Víska, kde již po příjezdu a výstupu z auta přiběhne sousedovic psík a jeho majitelka si s námi hned prohodí pár příjemných vět a nabízí přebytky úrody červeného rybízu. Mezitím jdou okolo tři lidé od dálkového autobusu, který je zavezl na kraj obce. Všichni se zdravíme, ač vůbec netuším, o koho jde.

Vyhovuje mi pohodlí, které mi poskytuje blízkost bordelu a život místních levných panen. Je to výrazně praktické. Jdu-li cokoliv shánět, můžu si odpoledne po škole ojet několik ošklivých děvek, cestou se stavit v gaybaru a večer před spaním jít do tátova nevěstince. Jiný stav prostitutky netrápí. Ale v tu chvíli mi výhody bydlení v ghettě vůbec nepřipadají přitažlivé a těším se, až tři týdny, kdy shání potratovou kliniku, strávím ve vesničce v Mostecké pánvi. Díra, kde již po příjezdu a výstupu z povozu přiběhne sousedovic psík a jeho majitelka si ho rovnou odnese na pekáč a nabízí přebytky pečeně z předchozího čokla. Mezitím jdou okolo tři lidé od drogového doupěte, které je zavezlo na okraj společnosti. Všichni se rovnou ztřískáme, ač vůbec netuším, o koho jde.

Ráno se zjistí, že nemáme pečivo k snídani. Možná je otevřený zdejší mini obchůdek. Vydávám se k němu a dle pokynů rodičů zdravím každého, s kým se i přes plot očima setkám, protože takový je tu zvyk. Uvědomím si, jak legračně by působilo, kdybych šel po naší rušné ulici a kžadého, s kým se očima setkám, bych pozdravil. V obchodě se po prvotním vyzpovídání „čí jsi“ a pár vzpomínek na moji prababičku, která odtud pochází, dozvídám, že na rohlíky je již kolem 9. hodiny pozdě. Rohlíky jsou, ale jen tak do 8. hodiny, poté již jen pro předem objednané. Divím se, že obchod s takovým mizivým sortimentem sice může v této době ještě přežít, ale jsem rád, že alespoň jsem sehnal jogurty.

Ráno se zjistí, že nemáme pečivo k snídani. Možná je otevřený zdejší stoletý Konzum s dvěstěletou prodavačkou. Vydávám se k němu a dle pokynů rodičů ignoruji každého, s kým se i přes plot očima setkám, protože nechci přijít o nějakou z končetin. Uvědomím si, jak legračně by působilo, kdybych šel po naší špinavé ulici a každého, s kým se očima setkám, bych kopl. V obchodě se po prvotním vyzpovídání „vypadni ty somráku zku*venej“ a pár vytažených zbraní, které jsem si přinesl, dozvídám, že na obnos pokladny je již kolem 9. hodiny pozdě. Bankovky jsou, ale jen tak do 8. hodiny, poté již jen mince a nevinnost prodavačky. Divím se, že prodavačka s takovým mizivým reakčním časem a tělem sice může v této době ještě přežít, ale jsem rád, že alespoň jsem sehnal satisfakci, 23 korun a dva lahváče.

Cestu zpět si dokonale užívám. Ticho, ptačí zpěv a šumění listí mohutných letitých stromů, zvláště lip.

Cestu zpět si dokonale užívám. Bordel, policejní sirény a daleké skuhrání letitých bezdomovců, zvláště těch beznohých.

Zelená barva převládá, kam se ohlédnu. Nikoho jsem nepotkal, až na jednu babičku, která na kole vyjíždí menší kopec, bez jediného zadýchání a bez možnosti změnit převod. A to se ještě při tom stihne na mne usmívat. Ta by v městské posilovně pravděpodobně na rotopedu vytřela zrak nejednomu sportovci.

Šedivá barva převládá, kam se ohlédnu. Nikoho jsem nepotkal, až na jednu babičku, která na předloktí vyjíždí menší lajnu, bez jediného zadýchání a bez možnosti přestat. A to se ještě při tom stihne na mne usmívat zbylými třemi zuby. Ta by v městské posilovně pravděpodobně na prahu okamžitě dostala infarkt.

Odpoledne jdeme na pěší výlet. Kolem potoka za posledním stavením a pak na kopec a jdeme přes louky a les. Volná krajina, jen se rozběhnout. Sedáme si do trávy, jakmile si začneme vychutnávat výhled do okolí. Ve městě si takový komfort dovolit nemůžu, všichni víme, jak bych poté byl asi cítit a do čeho si pravděpodobně usedl.

Odpoledne jdeme na plicní výtěr. Kolem radioaktivního potoka za posledním komínem a pak na kopec a jdeme přes postapokalyptickou pustinu. Mrtvá krajina, jen se rozpustit. Sedáme si do hlíny, jakmile začneme vykašlávat dehet na plicích. V ghettě si takový komfort dovolit nemůžu, všichni víme, že veškerá místa na sezení zabírají spoluobčané nevlastnící nemovitosti.

Po návratu z výletu přichází pani sousedka, zdejší starousedlík. Ta, která nám při příjezdu nabízela rybíz. Zasekla se jí sekačka a nejde zprovoznit. Po pár minutách jí vracíme opět funkční a vzápětí jako poděkování, přispěchala ještě jednou s domácími vajíčky. Ty tu v obchodě neseženeme. Sotva se otočila v brance k odchodu, už se rozeznívá místní rozhlas a hlasí smutnou zprávu o úmrtí nějakého zdejšího obyvatele. I takové zprávy tu bývají obvyklé.

Po návratu z výtěru přikulhá paní sousedka, zdejší uhlobaron. Ta, která nám při příjezdu nabízela labradora sous vide. Zasekla se jí skupina horníků a nejde vyprostit. Po pár minutách jí vracíme důlní neštěstí a vzápětí, jako poděkování, přispěchala ještě jednou s rodinami pozůstalých. Ty tak tak vyženeme. Sotva se otočila v brance k odchodu, už se rozeznívá místní rozhlas a hlásí šťastnou zprávu o náboru další generace horníků. I dětská práce tu bývá obvyklá.

Napadla mě souvislost s rychlostí případného příjezdu sanitky, když ji člověk na vesnici bude potřebovat. Ve městě je to do pár minut, ale odsud je nejbližší nemocnice určitě ne blíž než 20 km.

Napadla mě souvislost s rychlostí případného příjezdu sanitky, když ji horník na vesnici bude potřebovat. V ghettě je na záchranu šance, ale zde se lidé vyprošťují z utrpení krátkou střelnou zbraní.

Netuším, jak to chodí v jiných vesnicích, ale v téhle je to typické ukázkové, kdy si lidé vidí do talíře a mají k sobě nějak blíž. Životní tempo působí pomaleji a život je zde více náročný, ale v krásném prostředí. Lidé si snaží pomáhat.

Netuším, jak se těží v jiných vesnicích, ale v téhle je to efektivní a výdělečné, kdy si lidé ničí organismy a mají k smrti nějak blíž. Srdeční tempo působí pomaleji a dýchat je zde více náročné, občas i vyrážky tu svědí. Lidé si snaží si ubližovat.

Jsem rád, za tu změnu, zažít životní styl vesnice, ale rád se vracím pak do anonymního ruchu velkoměsta s pocitem mít vše při ruce. Jen kdybychom tu měli víc přírody, zelených ploch a stromů.

Jsem rád za tu změnu, zabít zbytek zdravotního stavu, velice, ale rád si vracím pak do žíly injekční stříkačku s pocitem mít jehlu v ruce. Jen kdybychom tu měli víc uhlí, mrtvé vegetace a továren.