Žila byla v jednom umakartovém bytě v hotelu Černigov jedna malá rodinka – sexuálně frustrovaný tatínek, jeho psychopatická dceruška Mařenka, co mařila všem okolo život, a adoptivní synáček Jeník. Do rodiny se dostal v podstatě omylem. To se tak jednou tatínek fáral popelnicemi na Hlavním nádraží, když tuhle vytáhl mrtvou krysu. „To bude mít Mařenka radost!“ Pomyslel si. Minulý týden si totiž přišel stěžovat soused od vedle, že se mu Mařenka vloupala do bytu a utrhla jeho dojné krávě vemeno a že by měl Mařenku něčím zabavit.
Otec se vyšplhal zpět do svého bytu v 15. patře. „Na, tady máš krysu na hraní,“ pravil tatínek. Vhodil ubohé ostatky do dceřina nočníku a odebral se do vedlejšího pokojíku vyndat si z nohy zaražený bimetal. Mařenka však brzy odhalila, že mrtvá obluda je ve skutečnosti živý, avšak velice nepovedený člověčenský výdobytek matky přírody. Jeho ohavnost naplňoval její sadistický chtíč, proto se rozhodla bratříčka ponechat. A že nejedl nic jiného, než perník, pojmenovala ho Jeník.
Čas běžel jako voda při povodni v roce 1997. Tatínkovi ubylo sil, a to zejména nenaplněným sexuálním životem. Od doby, kdy Mařenka defenestrovala svou matičku, se na něj žádná ani nepousmála. Řemeslo už taky tolik neplodilo. Na konkurenci mladších a schopnějších bezdomovců hlavňonádražní diocéze už zdaleka nestačil. Jeníkův omezený, zato velice nákladný jídelníček situaci jen zhoršoval. Jednoho dne se však na recepci objevila nová recepční, Naděžda se jmenovala. Dříve byla letuškou ČSA, po jejich konci přešla na hotelnictví a prodej fotek nohou na OnlyFans. V tatínkovi jakoby se znovu vzbudily dlouho ztracené vášně. Chtěl získat její srdce. Věděl však, že jeho potomstvo by ji buď odstrašilo nebo rovnou zavraždilo. „Musím se jich nějak zbavit a zároveň najít dárek hoden jejího postavení.“ Rozhodl se proto vyrazit s dětmi ven, odhodit je do jednoho ze směsných baby boxů a mezitím z jiné popelnice vytáhnout nějakou ošuntělou bižuterii.
Jednal okamžitě. Vzal své potomstvo a oba rychle snesl ven z hotelu, div malomocnému Jeníkovi neupadla nožička. „Milé děti, je na čase, abyste se též zapojili do rodinného řemesla. Vyberte si nějaký hezký kontejner a rabujte!“ Řekl polozlomyslným tónem tatínek. Mařenka byla proslulý lenoch, a tak se ihned začala vymlouvat. „Fotříku, obdiv k tvé práci mám, neb o její podstatě prachnic nevím. Ukaž nám, jak se správně do popelnice leze.“ Otec, udiven slovními obraty své dcery, se napřímil a neohrabaně se posadil na hranu popelnice. Škodolibá dcerka na nic nečekala a ihned ho čutla do pozadí. Otec zavrávoral a s celou svou pýchou se svalil do směsné popelnice. „Je mi líto tatínku, ale ty jsi odpad naprosto netříditelný,“ poznamenala Mařenka, zavřela víko směsného kontejneru a držíc svého prohnilého bratříka spokojeně pozorovala, jak se pomalu blíží popelářské auto. Ještě chvíli bylo slyšet naříkání otcovo, brzy však byl jeho hlásek udusán další hromadou odpadků. Mařenku situace příliš netěšila. Krom toho, že nemohla přímo sledovat tatínkovu kremaci ve spalírně na odpad, začal Jeník neskutečně vyvádět. „Mlč, ty křížeňče, nebo ti vylámu všechny zbylé zuby,“ pohrozila Mařenka jemným tónem Jeníkovi, kterého to očividně příliš netankovalo. Ani kopanec ho nepřesvědčil k udržení mlčenlivosti. Očividně měl hlad.
Mařenka si uvědomovala svízelnost této situace. Bratrovi přála bolest, prozatím však ne smrt. Mimo Mařenčiny tělesné nezpůsobilosti k tvorbě mateřského mléka prekérní situaci zhoršoval Jeníkův jídelníček omezený na perník a fakt, že se již prakticky setmělo. Mařenka by nejspíše za nějakou tu hodinu schody do hotelového pokoje, kde stále ležel zbytek peníkových rezerv, zdolala, Jeníka by však cestou ubouchala o schody. Nezbylo, než se pokusit v šeru Riegerova náměstí něco ulovit.
Náhle Mařenka v dýmů kouřících bezdomovců v dáli zahlédla jakési malinké plápolající světélko. A kde je světlo, tam jsou lidé dostatečně bohatí na platbu účtu za elektřinu. V touze okrást takto zámožné obyvatelstvo čapla Jeníka za ruku a běžela směrem k záři, broušejíc Jeníkovu šišatou lebku o riegerské kočičáky. Aby se v mlze neztratila, vytrhávala Jeníkovo husté ochlupení a pohazovala jej po cestě, aby věděla, odkud přišli. Celá udýchaná se Mařenka zastavila u plotu s ostnatým drátem a rudým nápisem vstup zakázán. Pomocí Jeníkova šakalího chrupu prořezala ve zrezlém plotě díru, kterou rychle prohodila Jeníka, který se již dobrých pět minut svíjel v abstinenčním záchvatu. Za plotem stála stará šedá barabizna s rozbitými okny. Světlo, za kterým se Mařenka tak vehementně drala, byl ve skutečnosti jen plápolající plamínek pod malým provizorním kahanem v druhém patře budovy. Mařenka pochopila, že nestojí před luxusní rezidencí zámožných podnikatelů, nýbrž před Holubím domem. Než však stačila Mařenka posbírat Jeníka a odejít, vrhl se Jeník kupředu a zmizel ve křovisku u jedné ze zdí. „Ty mrcho malá, místo chlupů jsem Ti měla rovnou utrhnout hlavu!” Zabručela Mařena. Teď jí však nezbývalo nic jiného, než bratra najít.
Mařenka se sklonila a podívala se do křoví. V něm viděla svého rosolovitého bratra, jak se dusí hltáním navlhlé omítky Holubího domu. Nejspíše si ho spletl s perníkem. Mařenku bratrovy nelibé zvuky vcelku pobavily. Záhy se však ozval zvuk válejících se skleněných sklenic v druhém patře. Rozbitým oknem vykoukla ven ušmudlaná hlava bezdomovkyně. „Kdopak mi to loupe omítku?” Vyřkla třesoucím se chřaplavým hlasem ženština. „To nic, to máš jen větry, ty dobytku!” Zvolala nazpět Mařenka. Žena zalezla zpátky, odkud vylezla. V mžiku však opět vystrčila svou papulu a zopakovala: „Kdopak mi to loupe omítku?” Žena měla těžkou formu Alzheimerovy choroby, nebo byla absolutně zfetovaná. Když se takto hloupě zeptala na popáté, mrštila po ní Mařenka upadlou cihlu a zázrakem zasáhla ženu přímo do spánku. Ozvala se hrozivá rána a zvuk tříštění skla, žena však z okna již nevykoukla. V Mařence se opět probudila cynická touha pozorovat lidské utrpení, a tak vysunula přidušeného Jeníka z keře, rozrazila ztrouchnivělé dveře a vpádila do budovy. Ocitla se v páchnoucí chodbě, na jejíž konci stály schody, na kterých ležela žena s proraženým spánkem a hromada rozsekaných lahví. Její vitální funkce se již neslučovaly s moderní definicí živého organismu. Mařenka k neorganismu přistoupila, kopla do něj, shodila ze schodů a pokračovala s Jeníčkem do druhého patra.
Ocitli se v malé zasmrádlé místnosti. U Mařenkou rozbitého okna stál rozviklaný dřevěný pracovní stůl, po zemi se povalovaly odpadky a z rohu u schodiště si někdo vytvořil provizorní suchý záchod. Mařenka přistoupila ke stolku. Stála na něm chemická aparatura s teď již vypnutým kahanem, vedle ní stál pekáč s čerstvě uvařeným perníkem a nedopitý Jägermeister. Byli zachráněni. Mařenka vzala kus metamfetaminu a hodila jej Jeníkovi, který se v tu ránu vyklidnil. V Mařence se probudila závist vůči bratrově stavu, a tak jedním lokem dorazila rozpitý Jäger a lahev hodila po Jeníkovi. Tu však v šuplíku stolku zahlédla kus starého papíru. Zjistila, že je to plán domu, na kterém byl zobrazen obří laboratorní komplex nacházející se přímo pod ním. Seběhla proto rychle dolů. Jak plánek říkal, pod nimi se nacházely zamčené dveře vedoucí do sklepa. Klíč však nebylo těžké najít. Její kapsářské zkušenosti rychle zúročila při ohledávání mrtvoly ženy, během ani ne minuty jí z podprsenky vytáhla železný klíč a z pusy zlatý zub. Otevřela vrata do sklepení, v němž na plné obrátky otročilo něco okolo 50 chemiků. Maturita z chemie se jim očividně náramně vyplatila.
Mařence neunikl fakt, že žena, kterou ráčila před okamžikem zahubiti, byla nejspíše jejich zotročovatelka. Nyní však již bývalá, neboť se Mařenka rozhodla zúročit situaci. „Teď královnou jsem já!” Citovala šovinistická Mařenka Moniku Absolonovou. A opravdu. Netrvalo ani týden a Mařenka se topila v tučných bankovkách. Prodejem orgánů bývalé zfetované majitelky Holubího domu získala dostatečný kapitál na export produktu do všech koutů světa. Hlavák, Benešovka, Gybon nebo Hradebka, každý věděl, kdo to je Perníková Mařenka. Jeník mezitím pojedl tolik perníku, že zorandžověl. Pro Mařenku již neměl příliš velký význam, a tak využila svého vlivu a dosadila ho do pozice, ze které nemůže nic pokazit. Udělala z něho republikánského prezidenta USA. Velkým úspěchem byla demolice jejího bývalého domova, hotelu Černigov, čímž se konečně vyrovnala se svou potupnou minulostí. Hradec ovládla pevnou rukou, krvavě drtila veškerou opozici.
Správná pohádka má nést poučení a nadčasové myšlenky a Perníková Mařenka není vyjímkou. Třiďte odpad, abyste ulechčili fárajícím práci. Poslouchejte pozorně Mgr. Čeloudovou při hodině tělesné výchovy, abyste i vy trefili každou hozenou cihlu. Nefetujte, pokud se nechcete stát americkým prezidentem. A posledně, studujte chemii a přinášejte radost lidem, jako je Jeník.
