Člověk je od přírody tvor družný. I proto je pro nás velice důležité udržovat přátelské a pozitivní vztahy ve svém kamarádstvu, pravidelně jej rozšiřovat o nové členy, popřípadě ty, které mají příliš zrezlou morální kreditaci, poslat do starého železa. My v naší redakci však tvoříme velice izolovanou a osamělou komunu. Naše fyzická neexistence velice ztěžuje navazování kontaktů s okolím. Je to těžké a velice chmurné. Do počmoudlého šera naší situace vstoupivši náš slovutný ředitel, který přišel s dnes již světoznámou myšlenkou syntézy kamarádství skrze uměle vytvořenou meziročníkovou vazbu. Takzvaný buddy systém měl za úkol propojit seniorní studenty s plenkami osazeným primánstvem, a také vytvořit kamarádství i u ztracených případů, jako jsme právě my. Jakého výsledku dosáhl tento průkopnický projekt, tážete se?
Tak, jako nefunguje centrálně plánovaná ekonomika, nefunguje ani centrálně plánované přátelství. Vazbu mezi soudruhem a soustruhem bohužel nelze vytisknout na 3D tiskárně, svařit svářečkou nebo nastolit pouhou vzájemnou schůzkou a výměnou telefonních čísel, jak tomu bylo v našem případě. Mladí se dobře zakomponují ke svým spolužákům skrze třídní kolektiv, staří už mají dostatek kontaktů jak interně ve své třídě, tak i externě ve třídách jiných skrze zájezdy, adaptační kurzy nebo sportovní dny. Díky těmto vazbám věnují málo času svým naprojektovaným a synteticky vytvořeným buddies, které prakticky neznají. Každý si mnohem raději kapitalisticky pracuje na svých vztazích, než na těch institucionálně vykonstruovaných.
Leharovská glastnosť si též dávala za úkol uvedení mládí do školního systému. Staří měli Gybonem nepoznamenaným žáčkům ukázat všechna zákoutí školy, dát jim tipy, jak správně podávat uspokojivé výkonu u různých učitelů nebo je využít jako automatizovaný nosič potravin ze školního bufetu. Z ředitelského plánu čiří ušlechtilost sama. Bohužel se však brzy ukázalo, že primáti z novým prim se ve škole ztratí maximálně v učivu, rozhodně ne ve škole. Kantory poznali velice rychle a už vědí, co od každého čekat a čemu se vyvarovat. Ať k těmto poznatkům došli tvrdou cestou pokusu a omylu, nebo obyčejným poptáním se, buddy systém problematiku neznalosti okolí dokázal vyřešit jen v ojedinělých případech. Zbylé se obešly bez něho. Celkový výsledek tohoto projektu nelze považovat za zcela zdařilý, na druhou stranu nikomu nezpůsobil negativní dopady čí problémy. A pokud existuje byť jediné přítelenství, které se skrze tuto iniciativu podařilo ukotvit, lze projekt označit za úspěšný.
Proč vlastně píšeme o jednom z prvních projektů pana ředitele Lehara? Jde opět o klasické mladofrontální hnidopišské popichování, kybicování a levné kritizování? Hlavní pointou není dehonestace nápadu propojit mladší a starší žactvo, neboť takovýto projekt může ve své podstatě přinést pouze pozitivní nebo ryze neutrální výsledek. Chtěli bychom především ocenit průkopnický a tvůrčí přístup ředitelství k problematice meziročníkových vztahů. V otázce neúspěchu buddy systému shledáváme vinné všechny zúčastněné. Pan Lehar při vzniku projektu naléhal, že jeho úspěch nespočívá v samotné schůzce, ale v našem chtíči vytvořit permanentní oboustranně kladný vztah. Opravdovou smrtí buddy systému byl nezájem obou stran více se angažovat a komunikovat. Jak jsme však již mnohokrát nastínili, výsledek nebyl vzhledem k tomu, jak mají doopravdy vznikat hluboké přátelské vazby, nikterak neočekávatelný.
Když už kritizujeme každou píď práce ostatních, kritizujeme školáctvo za svoji nečinnost a zároveň samotářsky přihlížíme, měli bychom alespoň uvést nějaké doporučení. Chodili jsme po chodbách a, obtěžujíc okolí, jsme civěli na existenci přátelských vazeb mezi studenty a jejich vznik. Podle naší naprosto profesionální a důkladně podložené analýzy můžeme konstatovat, že mezižákovská přátelství vznikají nejlépe společným zážitkem a spoluprácí. Doporučujeme proto zvýšit pozornost na společné robotování mezi třídami. Společné sportování, hraní a u nerdského obyvatelstva i bádání má zcela očekávatelně silný vliv na utvoření dlouhodobějších vztahů. Adaptační a sportovní kurzy nebo zájezdy do zahraničí přináší studentům nezapomenutelné zážitky, které sdílejí se svými nově spřízněnými vrstevníky. Jsme proto rádi, že vedení naší školy tyto zájezdy a projekty podporuje. Sportovní den by šlo též připřetvořit k tomuto obrazu, kdy by mohla vznikat transtřídní a transročníková družstva vytvořená náhodným výběrem. Podobných atrakcí by se dalo zorganizovat mnoho, a dokonce i bez přičinění vrchní správy školy. Vždyť je právě v zájmu samotných studentů tyto vztahy navazovat. Doporučujeme proto využít transtřídně-transročníkového vlivu studentské rady pro vznik takovýchto studentských iniciativ. Jeden čas se i mluvilo i o komunních klubech, jejichž vznik by v tomto ohledu velice prospěl. Sami studenti však mohou organizovat turnaje a sportovní akce. Pro zpřehlednění prosazujeme vznik centralizované nástěnky pro harmonogramizaci těchto akcí. Dobrým příkladem takovéto studentské iniciativy v oblasti kultury a budovatelství společenské sounáležitosti je nedávno zorganizovaný turnaj ve stolním fotbalu.
Ne každý nápad musí nutně přinést vše, co od něj společenské mínění žádá. Jak se říkává – kdo nic nedělá, nic nezkazí, jen pak Mladá fronta včera nemá o čem psát a jde o vandrácké holi. Proto bych ještě jednou rád ve jménu celé redakce poděkoval konstruktérovi tohoto projektu za šlechetně promyšlený počitek. Rozhodně budeme pokračovat v pozorování budoucích projektů a jejich dopadů na vyšší dobro gybonské společnosti.
