Přestože je naše redakce z většiny etnicky jednobarevná, nejsme rasisti. Opovrhujeme všemi a bez rozdílu. Vědomi si naší nezaujatosti, rozhodli jsme se představit vám nejpočetnější etnickou menšinu na naší škole. V každé třídě najdeme alespoň jednoho. Na první pohled jsou od ostatních nerozeznatelní, jejich kultura je však patřičně odlišná. Svou pravou identitu často skrývají, když ji však u někoho odhalíte, budete na něj navždy nahlížet naprosto jinak. Jsou to Pardubičáci.
Domovinou Pardubičáků je Pardubický kraj, do našich končin se dostávají díky svému kočovnému stylu života. Mají jasně dané trasy, zvané koleje, po kterých pravidelně migrují do okolí za vzděláním nebo pracovními příležitostmi. Tyto kočovné cesty mají jasně daná pravidla, jejichž nedodržení je bráno jako absolutní tabu zejména kvůli častým fatálním následkům, jako například ve Stéblové v roce 1960.
Kulturní vzorce Pardubičáků nesou mnoho společného s těmi hradeckými. Hlavní odlišností a zdrojem dlouhodobé nevraživosti mezi oběma etniky je rozdíl víry. Pardubičáci vyznávají kult zdroje stejnosměrného napětí, lidově taktéž známý jako Dynamo. Stejnosměrný proud považují jako nadřazený ostatním, zejména pak královéhradecké víře ve spalovací motory mountfieldovských sekaček.
Jako integrální část své kuchyně Pardubičáci považují zejména perník, který záměrně pašují po okolí. Oblasti vysokého výskytu dealerů perníku v Hradci jsou benešovské garáže a hlavní nádraží, kde se perník šíří zejména mezi zdejší populací bezzemků. Méně známou, ale svým příběhem zcela unikátní pochoutkou je takzvaná konina po taxisu. První zmínka podle legendy pochází z Milána z roku 1158, kdy Ješek z Pardubic při obléhání tohoto města přišel o půl koně. Ubohé zvíře separovala padací brána pevnosti. Takto se pochutina připravovala po celá staletí až do roku 1874. V té době již neexistovalo dostatek padacích bran pro efektivní výrobu. Byla proto vytvořena Velká pardubická a na ní nový Taxisův příkop. Tím zároveň došlo k přejmenování pochutiny z milánské sekané na koninu po taxisu. Dodnes se vedou spory o humánnosti stylu přípravy.
Poslední zajímavostí jsou výsledky krevních obrazů Pardubičáků. U obyčejného Hradečáka v krvi nalezneme čerstvý krkonošský kyslík. Pardubičákům naproti tomu v krvi koluje místo kyslíku semtex, který způsobuje jejich častou výbušnost a cholericitu. Pokud u svých blízkých takové chování dlouhodobě pozorujete, je zcela možné, že právě oni nebo jejich rodiče jsou příslušníky pardubického etnika.
Dlouhodobě na naší škole pozorujeme snahy o útlak pardubické menšiny. Je takovýto přístup k našim jižanským sousedům správný? Mnohdy si ani neuvědomujeme jejich důležitost pro naši existenci. Z Opatovic máme teplo, z Pardubic zas nenasytnou závislost na perníku. Neměli bychom právě kvůli těmto vzájemným vazbám udržovat dobré vztahy? V některých vzorných případech se daří navazovat pozitivní kontakt, který přináší plody v podobě integrace Pardubičáků do naší hradecké společnosti. Mezi nejproslulejší imigranty z jihu určitě patří Mgr. Pavel Lehar a Mgr. Radka Taichmannová. Všem zmíněným osobnostem se i přes značný výskyt semtexu v krvi podařilo stát se prospěšnou součástí naší komunity. Z těchto důvodů jakožto redakce deklarujeme podporu zmíněné menšině a navrhujeme společné odsuzování Moraváků a jejich prohnilé Komety Brno.
